Severně od centra Liberce leží za Ruprechticemi v Údolí Černé Nisy a na přilehlém kopci dříve samostatná obec, dnes XVII. čtvrť Kateřinky. Řeka Černá Nisa pramení nedaleko Olivetské hory a tvoří jeden z přítoků Bedřichovské přehrady. Dál teče misty skryta v lesích mezi kameny a vtéká do nádrže před vodní elektrárnou v Rudolfově. Od tohoto místa již
protéká Kateřinkami a dříve byla maximálně využita pro pohon strojů v továrnách až do Stráže nad Nisou. Dávno už její síla není využita, celé rozsáhlé vodní dílo, náhony, propusti a zámky chátrají a zarůstají nálety. V celém Údolí bylo celkem 25 továren, mezi největší patřily přádelny Augusta Ehrlicha, textilka Josefa Ignáce Salomona, továrna Ferdinanda Seidela a další. Ještě o nich bude řeč. Právě nad areálem bývalé továrny Josefa I. Salomona je po levé straně zbytek zaniklého hrádku zvaného Jezdec a naproti je vysoký skalní Útvar zvaný Martinská stěna, kde bývalo lesní divadlo. Dnes je zde opravená vyhlídka. Odtud dále tvoří řeka přirozenou hranici mezi Kateřinkami a Ruprechticemi. Další přirozenou hranici, tentokrát s Radčicemi tvoří potok protékající přírodním koupalištěm a pramenící pár metrů od Dračího kamene. Zde je ve výšce asi 690 m.n.m. nejvyšší kateřinská vyhlídka, která vždy byla a je oblíbeným turistickým cílem. V době vzniku obce se tomuto místu říkalo „na Kateřinské hoře“.
Majitelka panství Kateřina z Redernu nechala začátkem 17.století zalesněné Úbočí pod Dračím kamenem vymýtit a vyměřit pozemky prvním 24 osadníkům, tkalcům a domkářům, kteří ji o to žádali. Kromě peněz za půdu se zavázali každý rok platit v naturáliích a odvádět 15 dní roboty pro vrchnost. Příslib dostali 20. října 1608 a v následujícím roce, přesně 6. ledna 1609 byla v lokační listině uvedena jejich jména. Prvním šoltysem, neboli rychtářem, byl Martin Kretschmer. V Údolí byl stále hustý les, takže přístupová cesta vedla přes Radčice. Nicméně u řeky už stály dva mlýny a pila. Téměř 200 následujících let byly Kateřinky chudou tkalcovskou vesničkou s políčky v těžko obdělávatelném svažitém terénu. Když za třicetileté války převzal Albrecht z Valdštejna liberecké a frýdlantské panství, skupovali vojenští zásobovači všechny produkty místních tkalců. Obec začala bohatnout a růst; v roce 1624 zde stálo kromě rychty celkem 25 domů a 7 chalup. V roce 1630 tu byl rychtář, 25 zahrádkářů, 4 domkáři, 15 tkalců a 1 pekař, celkem ve 45 domech. Když však po smrti Valdštejna v roce 1634 přešlo panství do rukou hraběte Matyáše Gallase, propuklo v kraji loupení, vraždění a válečné hrůzy. Mnoho obyvatel uteklo, domy a pole zpustly. Navíc kvůli probíhajícímu protireformačnímu hnutí odešli další lidé a jen 21 domů zůstalo obydlených. Mor v roce 1680 si vyžádal 25 obětí. Také za Napoleonova tažení do Čech a za prusko-rakouské války lidé trpěli. Od roku 1658 se kateřinské děti učily číst, psát a počítat v nově zřízené škole ve Stráži nad Nisou.
V zimě, když byla cesta do školy neschůdná, učil děti někdo z obyvatel, a tak až do roku 1814, kdy obec nechala postavit dřevěný domek – první kateřinskou jednotřídku. Druhá třída byla vytvořena v jedné z továrních budov v roce 1871 a o sedm let později byl pro vyučování dětí pronajat dům č.p. 103. Konečně 24.4.1888 byl položen základní kámen nové školy a již 27.září téhož roku se začalo s výukou ve třech třídách. V budově byla také jídelna a byty pro učitele a školníka. Budova, na kterou přispěli místní továrníci, stála 37.000 zlatých a později byla rozšířena o tělocvičnu a hřiště. Po protireformačních změnách byli téměř všichni obyvatelé katolíky. Chodili na bohoslužby do Stráže, patřili mezi tamní farníky a bývali tam také pohřbíváni. S příchodem nových textilních strojů na trh v roce 1825 nastal po dvou stoletích v místním přádelnictví a tkalcovství významný obrat. Silný tok Černé Nisy nabízel množství energie pro pohon strojů, Údolí bylo díky pile z větší části vykácené. Kvalifikovaná pracovní síla byla k dispozici. Lepší konstelace pro rozvoj průmyslu snad nemohla nastat. Zlaté období textilních fabrik Ještě téhož roku, tedy roku 1825, postavil Ferdinand Seidel první přádelnu mykané příze.
Tuto továrnu později propachtoval a nakonec roku 1843 prodal jinému továrníkovi Ignáci Salomonovi. Roku 1883 ji koupil Franz Anton Posselt a jeho následovník Ernst Posselt ji přebudoval na továrnu na sukno a získal privilegium c.k. dvorního dodavatele sukna. Ještě v roce 1945 ji vlastnil stejný majitel. Dnes ji vlastní firma Biston s.r.o., která budovu zachránila před zbořením a kompletně ji zrenovovala. Další továrnou postavenou již v roce 1830 byla přádelna bavlny Antona Kittela. Po pěti letech ji převzal Anton Beckert a připojil k ní pilu. Anton Jäger z Rudolfova provoz koupil roku 1843 a budovy zrenovoval. Po jeho smrti v roce 1864 je vystřídalo několik vlastníků, aby ji nakonec získal August Ehrlich. Firma Augusta Ehrlicha později koupila i obě fabriky na hranici s Rudolfovem. Jednalo se o valchu Josefa Hoffmanna z roku 1844, která byla Gustavem Hoffmannem přebudována na vigoňovou přádelnu. Druhou fabrikou byla přádelna ovčí vlny Ferdinanda Leubnera. Až do konce druhé světové války oba závody provozovala firma Ehrlich. Starou hraběcí hájovnu a nedalekou pilu koupil v roce 1843 Anton Thum z Pavlovic a přebudoval ji na první přádelnu česané příze v kraji.
Dědicové převedli přádelnu na Konrada Blaschka, později od roku 1871 ji vlastnil Josef J. Salomon, za nějž se vyrábělo především sukno. Komplex budov značně utrpěl při povodni roku 1891, roku 1901 pak shořela hlavní budova. Po rekonstrukci byla továrna vybavena nejmodernějšími stroji. Firma se stala privilegovaným c.k. dvorním dodavatelem vybraných látek pro rakousko-uherskou šlechtu, dodávala látky v největším sortimentu materiálů a barev. Josef J. Salomon nechal vystavět kostel sv. Marie zvaný „U Obrázku“ , za což byl v roce 1910 povýšen do šlechtického stavu jako Salomon von Hohenweeb. Pro zaměstnance zbudoval lázně, pro hasičský spolek postavil hasičskou zbrojnici. Jako největší a vlastně nejstarší zaměstnavatel dával práci asi 500 lidem. Přádelna ovčí vlny Andrease Millera byla původně mlýnem. Josef Kliner ji ale nechal přebudovat v roce 1840 na valchu. Později ji koupil August Hiebel a používal jako přádelnu mykané příze. Roku 1877 kompletně vyhořela a po rekonstrukci ji Andreas Miller vlastnil až do roku 1945. Další přádelnu mykané příze vystavěl Anton Tlum v roce 1845, po jeho smrti ji převzal jeho zeť Eduard J. Trenkler, pak několikrát změnila majitele až ji nakonec do roku 1945 vlastnila firma Jí¤ger. Vigoňovou přádelnu Ferdinanda Seidela z roku 1843 převzal Adolf Hochmann, roku 1882 pak nový majitel Anton Horn přidal přádelnu. Johann Rösler rozšířil svou strojní zámečnickou dílnu z roku 1888 o novou tkalcovnu. Ve výčtu továren by se dalo pokračovat, v celém Údolí bylo 25 fabrik a několik malých dílen. Byli to jejich majitelé, kdo nechal roku 1842 vybudovat kvalitní silnici ze Stráže do Kateřinek. Později v roce 1872 ji převzal do správy Boleslavský okres, který nechal silnici vylepšit, prodloužit až do Rudolfova. Ve své době platila za nejlepší silnici v okrese! V roce 1871 byl otevřen c.k. poštovní Úřad s telefonním spojením, později měla pošta vlastní povoz. Prvním poštmistrem byl Eduard Stieglitz, zároveň člen obecní rady a majitel hostince „Zum Stieglitz“. Rok po zřízení pošty byla otevřena také policejní stanice. Později obcí dokonce projížděla pravidelná linka autobusu z Rudolfova směrem do Stráže a dál do Liberce. Industrializace znamenala rychlý růst obce. Pro srovnání – v roce 1834 zde bylo 66 domů s 617 obyvateli, v roce 1902 už to bylo 106 domů a 935 obyvatel. Před vysídlením po druhé světové válce zde žilo ještě 742 lidí. Ve druhé polovině 19.století došlo k několika povodním, zvláště povodně v letech 1858 a 1888 způsobily podnikům velké škody.
Nejhorší povodeň ale byla 30. a 31. července 1897 , kdy voda napáchala ohromné škody nejenom na Černé Nise, ale i v Liberci, Stráži nad Nisou, Chrastavě a dalších obcích. V Kateřinkách řeka podemlela silnici, masa vody s sebou valila stromy a velké balvany, které poničily mosty a k řece přilehlé budovy továren. Tři týdny trvalo odstranění nejvážnějších škod za pomoci hasičů a armády. Až stavba bedřichovské přehrady ochránila Údolí před podobnými neštěstími, přesto se menší povodeň v roce 1957 opakovala a dodnes jsou patrné škody, které napáchala, zejména rozvalené hráze a zanesené koryto řeky. Snad se tyto škody podaří někdy odstranit. Posledním rychtářem byl v roce 1850 Anton Becker, od té doby již bylo voleno obecní zastupitelstvo složené z předsedy, třech radních a osmi členů výboru. Anton Becker se stal prvním předsedou zastupitelstva. Kulturní Úroveň obce se odrážela v činnosti spolků.
Mezi nejstarší patřil tzv. Velikonoční spolek založený roku 1822. Z celkem 12 spolků, které v obci vznikly, můžeme jmenovat například pěvecký spolek „Liederkranz“, dobrovolný spolek hasičů, spolek válečných veteránů , sportovní „Turnverein“ a další. Zmínit bychom měli i obchodní spolek „Gleichheit“, později „Vorwärts“, a také divadelní spolek „Knechtel“, jehož domovskou scénou bylo samozřejmě lesní divadlo pod Martinskou stěnou. Dvě světové války přinesly i do Kateřinek velké utrpení. Celkem 37 rodáků padlo v druhé světové válce a 3 si vzali život na jejím konci. Rozloha obce s přilehlými lesy a oborou byla před válkou asi 480 ha, dnes po rozšíření katastru v roce 1949 a 1980 o část Ruprechtic a Radčic má katastr městské části Kateřinky něco kolem 500 hektarů. Nové osídlení po druhé světové válce Ráz obce i její fungování se dramaticky změnilo po odsunu německého obyvatelstva ze Sudet v letech 1945 – 1947. V Kateřinkách zůstalo jen několik tzv. potřebných. Nově příchozí obyvatelé si začali vytvářet vlastní vazby a začali pracovat na zajištění fungování obce.
Pokračování se připravuje, zatím jen v bodech:
1947 – dokončení odsunu Němců
1949 – rozšíření katastru na Úkor Ruprechtic a Radčic
22.května 1954 – Kateřinky přičleněny k Liberci jako XVII. čtvrť
1957 – povodeň na Černé Nise poničila koryto řeky
1974 – poslední zvonění v Kateřinské škole, krátce tu byla mateřská školka
1979-1984 – dostavba textilky pro potřeby SOU nábytkářského 1980 – další změny katastru
1997 – zrušena pobočka pošty v Kateřinkách
2009 – zřejmě definitivní konec vily Josefa J. Salomona